Pověst o Macoše

Jan Nepomuk Soukup

První písemné záznamy Pověsti o Macoše

K propasti Macocha se váže pověst s radostně - smutným koncem. Zlo bylo potrestáno a dobro v podobě nevinného dítěte bylo jako zázrakem zachráněno. Známá pověst se zakládá na pravdivých událostech a lze jen těžko domýšlet, co je výplodem lidské fantazie a co zůstalo historickou pravdou. Vraťme se tedy k prvním písemným záznamům pověsti o Macoše, který datujeme do roku 1793 a pochází z pera Františka Josefa Schwoye ( 1742 - 1806 ), který ji zmíňuje v díle "Topografie markrabství moravského."

František Josef Schwoy proslul jako historiograf, topograf a genealog zabývající historií a topografií Moravy. Jeho pozůstalost koupil hrabě Hugo František Salm, který ji roku 1818 daroval do nově vytvářených sbírek Františkova musea v Brně (Moravské zemské muzeum), založeného v roce 1817 a kde je uložena dodnes.

Schwoyem se nechal inspirovat autor prvního cestopisného průvodce po Moravském krasu kněz, básník, spisovatel, hudebník a národní buditel Jan Nepomuk Soukup (1862 - 1892), jehož verze pověsti vchází do povědomí veřejnosti. Za svoje dílo byl Jan Nepomuk Soukup oceňován Františkem Palackým či Františkem Ladislavem Riegrem. Později v roce 1882 ho nazval Jan Neruda „skromným a tichým pracovníkem na národa roli dědičné.“ Jan Nepomuk Soukup je zobrazen na fotografii v pravo v článku. Jak se tedy příběh ve skutečnosti odehrál ?

Pověst o Macoše jak ji (ne) známe

V blízké vesnici Vilémovice žila skromně, avšak šťastně, mladá rodina dobrého hospodáře Hálka, kterým se z manželství brzy narodil syn Jiřík. Žili spokojeně a kluk jim rostl jako z vody. Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech i tu se stalo, že Hálkova žena se znenadání roznemohla a i přes veškerou snahu bab kořenářek zemřela. Mladý Hálek zůstává se synem ve stavení  sám a dlouho po milované ženě truchlí. Život však jde dál a bylo třeba se starat nejen o syna, ale i o stavení. 

Dobrák Hálek si za nějaký čas našel zpočátku milou ženu, Hana se jmenovala, která, jak se mu zdálo, by mohla být dobrou manželkou a snad i novou mámou pro jeho Jiříka. Vstoupili ve svazek manželský a zanedlouho se jim narodilo dítě. Do té doby dobré vztahy se mezi macechou a Jiříkem začaly zhoršovat. Macecha mladého Jirku kárala, křičela na něj a za vlasy ho tahala. Hálek zaslepený láskou si ničeho nevšímal a ani si nevšiml, že nenápadně zmizel z chalupy i obrázek Jirkovy mámy, jeho první ženy.

Jako by tomu osud chtěl, ženě se zlo vrátilo a její vlastní synek onemocněl a jeho stav se nechtěl lepšit po všech lektvarech i babských radách. O to více Hana žárlila na zdravím kypícího nevlastního Jiříka a snažila se mu o to více ublížit. Vlastní syn však chřadl stále víc a žena se rozhodla, že vyzkouší poslední šanci : vydala se do lesa za starou osamělou kořenářkou, o které se tvrdilo, že snad umí dokonce i čarovat. Právě ona jí otevřela oči, když poté, co jí Hana vše vypověděla, stařena ukázala na její srdce poučila ji, že příčinou jejího trápení je nevlastní syn. Poradila jí rovněž byliny, které měla nasbírat a vlastnímu dítěti podávat, aby se uzdravilo.

Propas Macocha

Hálkova žena si však dobrou radu staré kořenářky vyložila po svém : Místo toho, aby svůj vztah s nevlastním Jiříkem urovnala, začala přemýšlet, jak by mu více ublížila a jak by se jej zbavila. Právě v Jiříkovi začala temná Hanina duše spatřovat viníka nemoci jejího vlastního syna. Plán macechy byl od této chvíle jasný - je třeba zbavit se nevlastního děcka a začala spřádat plán, jak by toho docílila

Sladkými slovy vylákala Jirku ven, aby s ní šel hledat bylinu, co bratříčkovi může pomoci a nasbírat mu maliny a jahody, aby zesílil. Hana se záměrně přibližovala k místům, kde se nachází hluboká temná propast. Hana Jirku stále povzbuzovala a nakonec jí nedalo velkou práci přesvědčit důvěřivého chlapce, aby trhal kvítky těsně u kraje propasti. S úsměvem mu nabídla, že jej podrží, aby přistoupil ještě blíž. Než se Jiřík nadál, macecha jej pustila a ještě do něj strčila.

Jakoby se v tom okamžiku nebesa otevřela, zablesklo se, děsivě zahřmělo a spustil se ledový déšť. Haně v očích jvítila hrůza a v uších stále zněl Jirkův výkřik. Bouře zuří stále prudčeji a proudy vody smývají stopy strašného činu. Hana utíká ze všech sil domů, kde se usuší a vyčkává na manžela. Po jeho návratu mu hned sama začne lhát, že jeho synek se vydal k příbuzným přes les do nedalekého ostrova, a že se jistě v takové bouři bojí vrátit domů.

Hálek zanechá ženu doma a vydá se spolu s chasníky z vesnice v té ukrutné bouři hledat svého syna. Požádal půl vesnice, aby ho šla hledat. Chodili hlubokým lesem, loukami a poli, až jej nacházejí viset v jícnu propasti, zachyceného o tuhý kořen vyvráceného stromu. K ránu si Hana doma všímá, že její vlastní syn nedýchá a propuknouce v hysterický pláč si uvědomí, že se něco muselo stát. Buď je Jiřík sále naživu a nebo kořenářka lhala. Vlastní chybu si ale stále nepřiznává a tisknouc k hrudi tělíčko svého mrtvého synka hroutí se k zemi.

V seknici však již nebyly silné paže, co by ji zachránily a zvedly. Pološílená se vydává k propasti s mrtvým synem v náručí a spatřuje svého muže, jak spolu s ostatními vytahuje svého vlastního syna z kamenných hlubin. V okamžiku, kdy je mladík vytažen se šílená s děsivým výkřikem vrhá i s tělem synovým dolů, odkud již není návratu. Ve skoku jí prý nikdo z mužů nedokázal zabránit - poslední, co však na tomto světě spatřila byly čisté odpouštějící Jiříkovy oči.

Dodnes prý při letních bouřích lze v blízkosti Macochy zaslechnout její poslední srdcervoucí výkřik ... 

Pro tuto prezentaci pověst volně převyprávěli Jiřina Štěrbová a Josef Šilhan

JAHHO.cz
Pagerank změřil www.CZIN.eu